Rozhovor měsíce

Dovolte mi položit vám na začátku našeho rozhovoru obligátní otázku - můžete nám stručně představit instituce, které zastupujete, i sebe?

Ústav hematologie a krevní transfuze je státní zdravotnické zařízení spojující hematologickou kliniku, transfuzní oddělení a výzkumné laboratoře. Hlavním posláním je poskytovat specializovanou zdravotní péči nemocným se závažnými chorobami krve (leukemie, nedostatek červených krvinek, poruchy krevního srážení) spolu s výzkumem fyziologie krevních buněk a srážení krve, biologie nádorů a povahy krevních chorob. Díky širokému odbornému zázemí může ÚHKT poskytovat nejmodernější léčbu, včetně transplantace krvetvorných buněk. Pokud jde o moji osobu, je mi 45 let a po ukončení studia na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy jsem nastoupil do Ústavu hematologie a krevní transfuze v Praze, kde jsem se zpočátku věnoval diagnostice a léčbě krvácivých stavů, od roku 1990 pak transfuznímu lékařství.

Bezpříspěvkové dárcovství krve u nás letos oslaví už 40. výročí organizování. Jak toto období hodnotíte?

Celkově je možné hodnotit toto období kladně. Došlo k přeměně převážně placeného dárcovství na převážně bezplatné. Přece jen bych ale těch 40 let rozdělil na dvě fáze. Před r.1990 byl na dárce mnohdy vytvářen nátlak v různých kolektivech (závazky, brigády socialistické práce apod.) nebo byli k dárcovství přesvědčováni poskytováním různých úlev (např. neúměrným placeným volnem). Po roce 1990 přibývá dárců, kteří nejsou motivováni osobním prospěchem.

Jak vidíte současný stav a perspektivy této úctyhodné aktivity tisíců našich spoluobčanů?
	Současný stav je relativně dobrý. Zhruba 90 % odběrů je provedeno bezplatně, přitom přibývá dárců, kteří přicházejí po zralé úvaze. A nemocnice se nedostávají do situace, kdy by musely léčbu nemocných odsunovat jen pro nedostatek krve.

Proč je kladen stále větší důraz na to, že je pro dárce a zejména pro příjemce bezpečnější bezpříspěvková forma dárcovství?

I když je každá odebraná krev pečlivě vyšetřena, nemohou laboratorní testy zachytit všechno. Už třeba proto, že příznaky nemoci (např. vytvořené protilátky) nemusí být přítomny ihned v okamžiku nakažení, ale objeví se až s určitým časovým odstupem. Jedním ze základních pilířů bezpečnosti krve je informace, kterou o sobě dárce transfuznímu oddělení sdělí. Zkušenost ukazuje, že placený dárce častěji neuvede některé závažné informace.

Tomu odpovídá i heslo, které WHO (Světová zdravotnická organizace) vyhlásila na letošní rok - Bezpečná krev začíná u tebe. Jak byste nejlépe vystihl podstatu tohoto hesla pro člověka, který se rozhoduje, zda se má stát dárcem krve?

Aktivity, které zvyšují riziko získat krví přenosné choroby, jsou známy (sexuální promiskuita, drogy aj.). Bezpečnost krve je dána i tím, jak se dárce „chová“. A do svého „svědomí“ vidí jedině dárce sám. Příjemcem krve se může stát kdokoli z nás nebo našich blízkých. Všichni máme zájem na tom, aby transfuze byla co nejvíc bezpečná. Proto každý z nás musí zvážit, zda by byl, nebo nebyl bezpečným dárcem.

K údivu odborníků jsou i u nás oblasti, kde se nepodařilo změnit trend přechodu k bezpříspěvkovému dárcovství. Máte pro to nějaké vysvětlení?

Situace se během 40 let změnila prakticky všude, někde ale více, jinde méně. Podílí se na tom určitě více faktorů. Například sociální struktura dané oblasti; lidé „na venkově“ k sobě prostě mají blíž. Dále potřeba přípravků v dané oblasti - ve velkých městech se soustřeďuje více nemocných, je tam tedy větší potřeba krve a transfuzní stanice si nemohou tolik „vybírat“. Jsem ale přesvědčen, že velký význam má prostě zvyk. Změnit myšlení lidí nejde ze dne na den.

V poslední době se hodně, a to i na stránkách tisku, mluví o problému krevní plazmy. Je to známka toho, že je krve dostatek, a 6e tedy není potřeba hledat další dárce?
	Plazma je pouze jednou z užívaných složek darované krve, a to složkou zčásti nahraditelnou. Vyrábí se z ní řada potřebných léků, jejich spotřeba je však většinou menší, než by odpovídalo množství dostupné plazmy. Hlavním důvodem k odběrům krve je v současnosti potřeba červených krvinek (přenášejí kyslík) a krevních destiček (podílejí se na zástavě krvácení), takže dárce samozřejmě potřebujeme.

Jaké jsou mezinárodně doporučované poměry dárců na počet obyvatel a jak je na tom v tomto srovnání naše republika?
	Světová zdravotnická organizace doporučuje počet 40 až 50 dárců na tisíc obyvatel, v ČR je evidováno cca 35 dárců na 1000 obyvatel. Takže se pohybujeme lehce pod dolní hranicí.

Mění se významně tyto údaje časem - měřeno v letech a desetiletích?
	Počty dárců v ČR jsou víceméně stabilní. Přitom lze očekávat, že potřeba krve se nebude zvyšovat. Naopak, objevují se nové a nové léčebné a operační postupy, při kterých je spotřeba krve menší.

Domníváte se, že osvěta této problematiky je dostatečná nebo že akce podobné výzvě naší redakce mají mezi řadou jiných výzev oprávněné místo?
	Potenciální dárci i široká veřejnost by měli mít k dispozici co nejvíce informací. Proto považuji aktivitu redakcí časopisů Chip a Počítač pro každého vašeho vydavatelství Vogel Publishing za velmi prospěšnou. Tím spíše, že zejména Chip oslovuje mnoho mladších čtenářů, tedy skupinu lidí, kteří si své názory v mnoha ohledech teprve vytvářejí.

Jak hodnotíte občas diskutovanou úlohu našeho objevitele krevních skupin, profesora Jana Janského?

Profesor Janský byl významný český psychiatr, který při zkoumání příčin duševních poruch na začátku 20. století zjistil, že lidskou krev je možné rozdělit do 4 skupin. I když si neuvědomoval možný význam pro krevní převody (v té době byla transfuze velmi výjimečným zákrokem), své zjištění řádně zdokumentoval a publikoval. Vlastnostmi červených krvinek se v té době cíleně zabýval profesor Karl Landsteiner, pozdější nositel Nobelovy ceny, a ten již dva roky před Janským popsal tři nejčastěji se vyskytující krevní skupiny (podle dnešního názvosloví A, B a 0); na tu čtvrtou, nejvzácnější (AB), prostě nenarazil. Janskému patří náš obdiv především pro systematičnost a pečlivost, s jakou se své práci věnoval, význam svého objevu si však vůbec neuvědomoval. Starší český film „Tajemství krve“ s Vladimírem Rážem v hlavní roli (pokud si starší čtenáři vzpomenou), kde je profesor Janský líčen jako objevitel krevních skupin pro transfuzní lékařství, patří do kategorie pohádek.