Momentálně meškám své drahocené čas v městečku rozprostírajícím se na vobóch břehách říčky Litavy (normálně temu ale říkáme potok a menujeme ho Litavka, poněvadž je to pěkná stoka (no, včíl tam teda postavili čističku)). Ale enom naoko (pohledem na moju vobčanku). Je velmi těžký mě zastihnót doma.

Daleko nejvíc volna trávím na venkově o 4 km blíž Brnu. Tam se dá provozovat daleko víc věcí, než v bytovce ve městě. Za trochu práce dostanete najest a místo, kam večír složit hlavu. A pak můžete, daleko od shonu moderní civilizace, dělat co se vám líbí. Vod procházky lesem, přes oškubání střešní sósedovi, až po další dobrovolnó prácu, keré na vesnici nikdy neubévá.

Co by to býl barák bez psa? To byste za chvílu byli neenom bez slípek, ale aji bez králíků a nakonec by vám ti pasgřivci ukradli aj střechu nad hlavó. Na první pohled je to milé pejsek, cizího si ale na dvůr nepustí. Říkáme ji Rita a dyby měla papíry, asi by tam měla napsaný Rita di Stazione. Kemu se to zdá povědomý, nemélí se. Vzdáleným příbuzným néni nikdo jiné než filmová hvězda Karl von Bahnhof.

No, a včíl abych se představíl aji já. To, že su v Marefách skorem vjecéj jak doma nemá žádné jiné důvod, než že sem tam bydlél až do své školní způsobilosti. Potom sme se přestěhovali do Bučovic. Je temu už dávno, co sem začál chodit do základní škole (až mně bude sedumdesát (estli se teho dožiju), budu tvrdit: jako by to bylo včerá...). Strávíl sem tam dlóhéch vosum roků, kerý stály za to (hlavně ke koncu). Po další štyry roky sem pak už nemusél šmatlat vysoko na kopec, ale enom kósek přes silnic. Doba strávená na bučovické Obchodní akademii ale utekla jak voda. A v té době sem taky potkál zatím to jediný dobrý v mým životě - bučovický turisty. No a tym bych asi skončíl, protože dál sem se eště nedostál...