Nářečí slavkovsko-bučovické

Nářečí slavkovsko-bučovické

I. Obecná poznámka

Tímto nářečím se mluví ve většině osad někdejších soudních okresů Slavkov a Bučovice. Krátkých a dlouhých samohlásek je tu pět: a, e, o, u, i; á, é, ó, ú, í.

II. Hláskosloví

A. Samohlásky

1. a, á je střidnicí, pokud se nepřehlasovalo, 1. za pračeské a, á: kráva, dobrá; práca, večeřat...; 2. za pračeské ä, pokud nepřešlo v ě, ie a dále v e, í: pata, tahnót: páté, památka...;

2. e je střídnicí: 1. za pračeské e: fčela, mech... a za e < ě: seno, beseda...; 2. přehláskou za pračeské a a ä z ę: jestřáb, kuře; é je střídnicí: 1. za ej jakéhokoli původu: dé, volé < daj, volaj, néste < nejste...; 2. za pračeské ý veskrze: pécha, bévat...; 3. ojediněle za í po sykavkách a po souhlásce l: psék, vozék, cétit, nožék, klének...;

3. o je střídnicí za pračeské o: voda, co...; ó je střídnicí za pračeské ú (postup: ú > au > ou > ó: lóka, 3. pl. vedó...;

4. u je střídnicí: 1. za pračeské u: učitel, kupuj...; citoslovce buch; 2. za ů < ó (postup: ó > uo > ů, změnou kvantity u): dum, pudó.

5. i je střídnicí: 1. za pračeské i: bič, viďél...; 2. přehláskou po měkkých souhláskách za u: jih, cizí...; í je střídnicí: 1. za pračeské í: cín, vozím...; 2. úžením za í < é nebo ie: jádírko, okínko; vízt, plíct; dobrího, veselího...; místo, umím...; 3. za i v nom. pl.: chlapí, vojácí, naší sósedí...

6. Samohláskové změny:

• a) Přehlásky

  • aa) Přehl. a > ě (e) se neprovedla důsledně; nepřehlasované a zůstalo skoro veskrze v koncovkách: 1. sg. vz. noša: čepica, vůňa...; 2., 4. sg. vz. muž, stroj: koňa, noža...; 2. sg., 1., 4. pl. vz. pole: véca, srca...; 7. pl. vz. noša: lavicama, prácama...; přech. přítomný: leža, kleča, stávaja...

    ab) Přehláska á > ie, úžením í, je zčásti provedena, zčásti nikoli, někdy se vyskytují přehlasované i nepřehlasované tvary vedle sebe: fsíknót, smít se, okřít, ohřít...; třást i tříst, přát i přít...; 3. pl. čepicám, 6. pl. čepicách...

    ac) Přehl. aj > ej, monoftongisací é: dé, néhorší, kréčiř...;

    ad) Přehl. u -i v koncovkách zpravidla provedena není: 3., 6. sg. vz. stroj a pole: ke košu - na košu, k polu - na polu, 4. sg. vz. noša a zájmen: ulicu, na ňu; 1. sg. sloves: biju, peču, mažu... V nitru slova se u dílem přehlasovalo, dílem zůstalo nepřehlasováno: cizí, lid...; břuch, čut, košula, (j)už...

    ae) Přehl. ú -í někdy nastalala: 1. v kořenných slabikách: líbit se, klíč, plíca...; 2. v koncovkách: spodní vodu (4. sg.), spodní vodó (7. sg.). Jindy se ú změnilo v ó: lóbat (líbat), códit (čistit např. studnu); našó dušó, čepicó, slibujó...

• b) Úžení

  • ba) é -í: chlíb, kamínek, píct; dolní (pole), zvoraního (pola), mokrímu (polu)...;

    bb) ie - í: hřích, říct, umíš...

B. Souhlásky

1. Zachovala se veskrze skupina šč: póščet, Ščepán, ščepovat...

2. Hiátové v před začátečním o v některých slovech bývá, v jiných nebývá; zhusta se vyskytují oba tvary vedle sebe. Jsou tu rozdíly jednak individuální, jednak věkové. Hiátové v u mladší generace vlivem rozhlasu, tisku apo. ponenáhlu zaniká. Např.: osel - vosel, on - von, ostózet - vostózet, orat - vorat ap. Začáteční ó-, které vzniklo z ú, je buďto bez v vůbec: óřad, óské, ótrata, óvod... nebo má někdy hiátové h: hóské, hóterí...

3. Hiátové h se vyskytuje kromě případů právě jmenovaných porůznu před a, e, u: Hanča, harmara, hudica, huzení (maso),; není to vždy a všude.

4. Zpětná spodoba je pravidlem i před samohláskami a jedinečnými souhláskami: prozba, těšké...; zhodnotit, zhořet, g Adolfovi, z Janem, g řepje, jag ho poznál ap. Naproti tomu postupnou shodou se vyslovují skupiny tv, sv, kv, chv zpravidla jako tf, sf, kf, chf; tfúj, sfátek, kfjet, chfálit atd.

III. Tvarosloví

Je v tomto nářečí proti spisovnému tvarosloví značně jednodušší. Je to způsobeno častými analogiemi

A. Skloňování

1. V 1. pl. se vyskytuje dlouhé í: u substantiv: chlapí, vojácí; u zájmen: naší (sedlácí); u číslovek: tří (lidí), štiří (čertí)...

2. v 2. sg. vz. hrad bývá zhusta konc. -a: huzla, plota...

3. V 7. pl. je dosvědčena zpravidla koncovka -ama nebo -ma: holubama, bíčama, horama, růžama, dobréma, nemocnéma...; tema, našema...; u vz. kosť je značná pestrost bez přesného pravidla v užívání: kostima i kosťma i kosťama, nitima i niťma i niťama...

4. V 3. pl. u maskulin je konc. -om: chlapom, dubom, pekařom, kameňom...; v 3., 6. pl. neutra -ám: voknám - voknách, vécám - vécách...

5. Podst. jména zakončená na -s, -z, -l přecházejí od tvrdých vzorů k měkkým: 2. sg. ze stodole, 6. sg. ve stodoli, 1., 4. pl. (dvje) stodole...

6. Přivlastňovací zájmena mají vedle sebe tvary stažené i nestažené: mího, mímu, o mím...; mojeho, mojemu, o mojem...

7. Základní číslovky dva, oba, tři, štiři mají četné odchylky od spis. jazyka: 1. dvá, obá (chlapí) - dva, oba (nože); 2. dvóch, obóch; 3. dvóm, obóm; 6. o dvóch, obóch; 7. dvóma, obóma...; 1. tří, štiří (hadí) - tři, štiri (kosti); 2., 6. třech, štirech; 3. třem, štirem; 7. třema, štirma. Někdy sem proniká vlivem spis. jazyka ř, tedy 1., 4. štiři; 2., 6. štiřech; 3. štiřem; 7. štiřma i štiřema.

B. Časování

1. V časování možno rozeznávati čtyři skupiny sloves:

• a) na -ám, -áš, -á; -áme, áte, ajó (volám, voláš,...);
• b) na -ím, -íš, -í; -íme, -íte, -ijó (nosím, nosíš,...);
• c) na -u, -eš, -e; -em(e), -ete, -ó (vezu, vezeš,...);
• d) na -ju, -ješ, -je; -jem(e), -jete, -jó (slibuju, slibuješ,...).

2. Samohláska o se dloužívá před -j, -ň: dójit, zvónit...; bójím se, stójím.

3. V l- ovém příčestí, jehož minulý kmen je zakončen samohláskou, je veskrze v maskulinu délka: vozíl, začál, umřél, trpjél...

4. Slovesa typu umňet, trpjet, prosit a sázet mají v 3. pl. jedinou koncovku -ijó: umijó, trpijó, prosijó, sázijó atp.

5. Slovesa typu sázet mají tvary jednak přehlasované: krájet (krájél, krájené - krájení) aj.; jednak nepřehlasované: vješat (vješál - vješané) aj.

6. Trpné příčestí se vyskýtá toliko ve tvaru složeném: sem volané, bíl a bité ap.